Eurion, Smržovka, 13.8.
Tentokrát začneme správně: letos to bylo sedmé pokračování a festiválek se po loňském vydařeném, ale přesto trochu smutném ročníku vrátil zase do starých kolejí. Tedy - alespoň co se návštěvnosti a atmosféry týče. Dle mého odhadu tam bylo něco málo přes dvě stovky. A to bylo na Parkhotel, kam se přesunulo místo dění (to je ta novinka), tak akorát, spíš plno. Letos se rozrostl počet účinkujících; osm kapel dost odlišného zaměření je na jedno odpoledne a večer a noc poměrně bohatá hudební nadílka. Ještě nutno poznamenat: -rdd- skepticky a dost urputně trval na tom, že to přece nemůže začít v pět hodin. -ves- docela logicky protiargumentovala, že osm kapel a pevná noční deadline přiměje pořadatele k přesnému začátku: nebyla vyslyšena. Takže místní Popeat, vyrostlý na základech někdejší liberecké legendy Solomon Bob, jsme samozřejmě nestihli. Teda, až na poslední dvě písničky.
Konkrétně jednou Dylan & jednou Band, v jednoduchých, tancovačkových verzích. Reichenbergu patřila i druhá startovní pozice; Pohromadě na přehradězfafrněli přátele na konci června v Olešce u Děčína a tady i mne - lety cizelovaný poloakustický set s uvěřitelnou zpěvačkou & texty (českými). Na parket posedala další individua a zpočátku trochu studený festival prošel ohřevem. Příjemné.
Dozajista překvapil jablonecký soubor Mandragora. Taková parta, ozdobená hezkým, tvárným hlasem zpěvačky, s kytaristou metalového nápřahu (nesmějte se mi, vážně tak vypadal a pravé křídlo, které okupoval, mělo adekvátní švih). Mandragora již podle zkazek je v Jablonci něco jako kult a na jejich koncert se prostě musí. Dobrá zábavovka, řekla bych, trochu potemnělá (co? - pozn. -rdd-), dost naléhavá, zajímavě sehraná. Slušela by každému festivalu, nejen Eurionu. A slovo zábavovka te_ nemyslím nijak hanlivě, zkrátka jedna z těch dobrých, regionálních partiček,
Zábavovka? Spadla z višňoví? Chtěl bych vidět zábavu, na které hraje takřka věrný obraz irských Commitments (pamatujete si ten skvělý film?), tj. bílá mutace soulrocku s určujícími laufy dechařů, v tomto konkrétním případě ještě napraná zmíněným, výstižně charakterizovaným kytaristou. Poslouchejte, tančíce.
Nezastupitelnou součástí většiny Eurionů jsou alternativní kapely - konečně působil-li capo di tutti capi akce v Brně, není se čemu divit. Letos to padlo na dárečky z poslední Malé Alternativy, Lippany a Janotu 1935. Za delší konec tahali ti druzí, přeci jen přístupnější - ono jít po 'Hromadě' na sál s artistní, lidu nepříliš otevřenou muzikou se zjevnými brněnskými názvuky jako v případě Lippan nebylo nic příjemného. To Janota, s rizikem značného zkreslení sonicyouthovští špindírové s výraznými klávesami v jednom na tom byli lépe...
Mám opět psát jenom samou chválu na Divoký srdce? Tak dobře, začnu negativy: nevím, jestli mi to tak přišlo, nebo to byla pravda, ale hráli příliš krátce - a ještě měla být jejich produkce ukrácena o něco víc, ale publikum zabojovalo mohutným aplausem proti předčasnému konci a vynutilo si alespoň nějaký ten přídavek. Sál sice nesplňoval akustické požadavky bigbítového setu, přeci jen ale vyzněl koncert Divokýho srdce plně, zvučně, bez přílišného tříštění 'rámusu' do prostoru. Nechala jsem se unést, Vrať se zpátky nebo Marihuana (tentokrát zněla hodně posmutněle - nebo zase jenom klamný dojem?), .... Standardní, naplno odehraný festivalový blok, ale nevím nevím ... prostě mi připadá, že tahle kapela patří na každý rockový festival coby jedna z hlavních hvězd, a pokud se to ještě pořád někomu nezdá, doporučila bych mu, ať si jejich vystoupení nenechá zas ujít. (Kuzmiči! Meditace stačila!)
Nerad to říkám, profesionelní to není, ale Boojsem, uživ si jich v Litoměřicích obětoval společenskému životu v přísálí a než se našinec vykecal, pomalu dohrával pozornějšími soukmenovci opěvovanýChorchestr, potvrzující mi některé mé teze o renesanci jazzrocku prsty a mozky mladých českých bigbítů.
A na příštím 'konci sezóny v hotelu Ozón' (on ten Parkhotel scenérii ze zmíněného filmu trochu připomíná) nashle.
Veronika Schmidtová & Radek Diestler